Hájojidní nálada, ale mám se fajn...Píšu a rekapituluju...

Zase jsem dlouho nepsala. Měla jsem důvod. Můj compík BYL v hlubokém komatu. Už není!!! Ani neumřel!!! Je zas naživu:)!!! I když teď do něj nic neťukám, protože jsem v Bratislavě a užívám si samoty v bytě. Ve škole moc sama být nechci, ale tady jo... Sednu si k počítači,a když mi zrovna nikdo nepíše na icq, tak píšu, píšu a píšu...Před tím sice musím vykonat tisíce domácích činností, jako pověsit prádlo, sundat prádlo...vyžehlit, složit, uložit... O to víc se pak těším na to, až za sebou zavřu dveře, sednu si a budu psát.

Ve škole jsem byla do středy. Po tom, co jsem tam strávila víkend, těšila bych se snad kamkoliv...Mám to tam ráda, ale s přestávkama...Víkend byl fajn, ale ty tři dny potom už jsem se třásla...I když mě to v Bratislavě zrovna moc nebaví, urychleně jsem musela změnit prostředí. Každý večer, včetně nedělního až do středečního, měla jsem plnou hlavu myšlenek a pocitů...Všechno jsem to chtěla napsat, ale samozřejmě až v noci...a to nešlo:( Teď už to zas konečně půjde. Budu si moct pustit i písničku na dobré ráno i písničku na dobrou noc:) V pondělí jsem měla obzvlášť chuť všechno ze sebe jakkoliv dostat. Zavolala jsem babičce, napsala jsem Míše, v půlnoci už jsem byla tak zoufalá, že jsem vzala do ruky papír a tužku a psala jsem...Chystám se něco z těch věcí, co jsem psala za těch pár dnů ručně, přepsat do počítače, protože je to úplně něco jiného, než to, co vyťukávám na klávesnici...Moc neškrtám když píšu, ale strašně mažu, když ťukám...Na papíře jsou věci, které by se u mě na obrazovce objevily jen velmi krátce, než bych zmáčkla šipku vlevo...;)
Ještě v neděli v podvečer, uskutečnil se zajímavý dialogo-monolog mezi mnou a mnou...(a ještě někým;) ). Po necelé minutě, co skončil jsem vstala udělala pár kroků a potichu řekla: "Juchuchuchůůů". Začla jsem se trošku smát, a když už nemohlo být nic slyšet, tak jsem polohlasem dodala, že mám tenhle život fakt ráda:D Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet nebo co...Ignoranství se nezapře;) ...a neříkám to jenom já...;) Předtím jsem nevěřila tomu, co říkali ostatní a udělala jsem dobře, když jsem si vytvořila vlastní názor...Teď bych ho moc ráda znova poznala, abych zjistila, jestli náhodou už ostatní nemaj´ pravdu...On se ale nenechá...
V pondělí už jsem si nebyla jistá tím, že mám ten život tak ráda. Kolem půl dvanáctý jsem byla naštěstí strašně unavená a na nic jsem nemyslela. Naštěstí...Kdybych ještě začla moc přemejšlet, nedopadlo by to nejspíš moc dobře...Znova jsem se přesvědčila o tom, že část vychovatelek si fakt užívá bezcitnost a buzeraci...Zatancovala jsem si na diskotéce jeden ploužák a měla jsem všeho plný zuby...Jeden z mála případů, kdy se únava vyplatila...
V úterý mi bylo do očí řečeno to, co jsem stejně už věděla, jenom jsem si to nechtěla připustit. Dobrou náladu to ve mně nepodpořilo, takže jsem se mračila na svět a moc dobře jsem věděla, že bych to neměla řešit a usmívat se. Nešlo to...Přišlo mi to tak sprostý, podrazácký, podlý a hnusný... Lásce člověk neporučí, ale kontrolovat by se snad aspoň trošku moh´...Hrozně mě to ponižuje a zhrzuje...mrzí mě, že jsem se to nedozvěděla dřív...nejlépe hned. Nejlepší by bylo, kdybych se to dozvěděla ještě před začátkem..., aby nic nezačlo. (Nikdo asi nepochopí, o co jde...Abych toho zas pak nelitovala, nemůžu to sem napsat. Třeba to časem upřesním...aspoň je z toho snad vidět, jak se cejtim po tom, co jsem se dozvěděla, jak to všechno je...) Zase o něco starší, zase o něco podezíravější...Zajímalo by mě, jak až se daj 3 nebo 4 měsíce zkrátit;) :´(

Když jsem poprvé, po tom, co jsem převrátila hrnek s čajem na comp, psala na blog, napadlo mě, že napíšu, že je v komatu. To byl totiž asi nejpřesnější popis jeho stavu...Po cestě z Babic do Bratislavy jsem shlédla film, kde je stav komatu hlavním námětem..."Mluv s ní"...Byla to síla.

Než jsem ve středu odjela, dostalo se mi objetí:) Dík za něj:) Síla do dalšího přežívání;) Do dalšího čekání;) Čekání na budoucnost...(???mám čekat:D???- to není řečnická otázka!!!;D) :o) Čím bych se ale už v budoucnu nikdy nechtěla stát, je slepá ulička v cestě za cílem někoho jiného...Teď si tak trošku připadám...Velký cíl byl nedosažitelný. Následovala pauza a pak odpočinek ve slepé uličce. Pak pochopení toho, že takhle to nepůjde, a že k cíli se nějak dojít dá...a pak už jenom uzavření slepé uličky a další putovní za jedním z mnoha cílů (jestli je velký nebo malý...netuším...)...ALE je mi z toho blbě...

Zas jsem dneska psala nějak divně...Je to nejspíš tím, že jsem chtěla zrekapitulovat všechno, co mě napadlo, co jsem cítila a co se stalo za tu dobu, co jsem nepsala...Už to ale nebylo tak čerstvý, takže se to různě zamotávalo do sebe a nenacházela jsem ta vhodná slova...

Nálada dobrá. Snažím se nemyslet na všechny Babičany;)

Překážky jsou ony obávané věci, které spatříte, když odvrátíte pohled od svého cíle. (Henry Ford)


-byla jsem překážka???