Mám to v sobě:(...Hvězdy, hvězdičky...malý, maličký...

13.září jsem nepsala...13 je špatný číslo...Po druhý...po druhý tohle a po druhý 13. ... Všechno se to nějak točí, všechno se to trošku mění v podstatě je to ale stejně pořád stejný!!! Je to kulatý a různě se to naklání...nejde to přímo dokolečka, nic není jisté...jenom to, že ještě jednou uvidíte stejnou část...trošku jinak..., ale podobně... I tu zlou, i tu dobrou...i tu špatnou, i tu hezkou...všechno má dvě strany...váha...a dokonalá harmonie vzniká uprostřed. Je to jako bílá a černá...harmonie je žlutá. Černá je tma, temnota (smutek?). Bílá je pohoda, klid, sterilní prostředí...(více méně nepokazitelné?). A žlutá je skoro dokonalá...přichází vždycky z bílé...odchází většinou (na 99%) do černé... Měla by být bílá uprostřed? Podle významu asi ano..., ale přece jenom jsou bílá s černou protiklady...Chci se dostat zpátky do bílý a na nějakou dobu žít ve sterilním prostředí...Nechci se bát...

Mám to všechno v sobě...Medvídka, fotku, slaný kapky (a to né z moře..., i když od toho francouzskýho mám zas spoustu vzpomínek...). Mám v sobě ale i celou již dávno minulou a neprodyšně uzavřenou krabici...Pootevřela jsem ji a viděla jsem hluvou studnu, dvě černé oči...zakřičela jsem, lekla jsem se...bála jsem se...Né! Tam už nechci! Budu to mít v sobě...ne na sobě! A jinak fpohodě...jenom...předtím jsem hodně psala, jedla čokoládu, pila kakao a posluchala hudbu...Je to jako když berete léky, a přitom jste absolutně zdraví...Pak už to prostě tolik nepomáhá...Tak jsem snědla zmrzlinu a dala jsem se do přemýšlení...

Výuka volejbalu pokračuje i přes mojí naprostou neschopnost...včera jsem si celý večer s někým pinkala...A pak, když byla chvilka času, šla jsem do sadu...a tam jsme si povídali...a já jsem zas odešla s lepší náladou...Řekla jsem mu, jak jsem se vypovídala kočičce, kterou mi dal k vánocům...v tu chvíli mě napadlo, že jsou ty dvě třináctky naprosto rozdílné...až tak, že jsou stejné. U divadla, pak za Madlou na gauč ve společenský, pak s Madlou do pokoje, pak hafo papírovejch kapesníků, ráno oteklý oči...dál už to snad bude jiný, protože jsem se poučila...Jinak taky dva extrémy "skoro pořád" a "skoro vůbec"...Myši a kočky:D Párový dary:D Ten stejnej pocit v hlavě...Ráno brzo vstávám a večer jsem šíleně unavená...Ještě víc je vidět, jak se to pořád točí dokolečka...A k tomu dva prostředníci! Jednou skvělej kámoš a podrý skvělá kámoška...Ale jedno bude jiný!!! To doufám můžu ovlivnit...
Tak jsme si v tom sadu dělali srandu ze všech pesimistickej úvah...Nebyla to zas taková sranda, ale ironie nám nechyběla...Měla jsem z toho radost:)
Malilinko nabitá jsem si zas šla pinkat...a když holky odešly do svých komnat, Kuba na floorball a Tomáš nevimkam, konečně jsem si šla lehnout do trávy a koukala jsem na hvězdy...Lehnout si do trávy akoukat do modra...skvělá terapie. Já jsem ležela a koukala do temna s jasnejma tečkama...

V ruce jsem měla volejbalovej míč, otáčela jsem si ho nad hlavou a přemejšlela nad tím, jak je skvěle barevnej. Bílá, černá, žlutá...a pořád dokola a různě vedle sebe...Bílá, černá, žlutá, bílá, bílá, žlutá, černá, bílá, žlutá, černá, žlutá, černá, černá, bílá, černá, bílá, žlutá, bílá, bílá...a tak...a ne jinak... Začla jsem si potichu povídat (psychóóó!!!) Nejdřív o tom míči...a pak jsem si ten míč dala na břicho a jenom koukala na ty hvězdy...začly mě napadat rýmy, verše, veršíčky...sloky a tak...Všechny jsem je na sebe napojovala, a až pozdějc jsem si uvědomila, že jsem asi tak půl hodiny v kuse povídala jen tak z hlavy básničku...na celou si nevzpomenu...bohužel...Myslím, že nebyla zas až tak hrozná...


Tak snad apoň něco...:


Hvězdy, hvězdičky...malý, maličký...
všechno se to točí, všechno se to mění
vlastně je to pořád dokonale stejný...

Hvězdy, hvězdičky...malý maličký...

Ležet na trávě pod hvězdama,
sama, sama...sama, sama.
Ležet na trávě pod hvězdama,
otazníky sdílet jenom se cvrčkama.

Hvězdy, hvězdičky...malý, maličký...

Temno, temno, temno,
všechno se to scvrklo!
Temno, temno, temno,
všechno se to semklo...

Hvězdy, hvězdičky...malý, maličký...

Proti mně, proti Tobě, proti nám?
Proti nám ne!
"Nám" už dávno neexistuje...
Temno, temno, temno...
všechno se semklo...

Proti mně, proti Tobě...
Proti mně , proti mně, proti mně!!!

Hvězdy, hvězdičky...malý, maličký...

Ležet tady v trávě sama,
pod hvězdama a otazníkama,
plnou hlavu otázek, plnou hlavu přání...
jsem kapka moře, hořkost a skomírání.

Tak hvězdy, hvězdičky...malý, maličký...
Točíte se točíte...
Nebe pořád stejný je...
Otázek je spousta, tráva už je mokrá...
Posluchám jen tak sebe a ten hlas tmy...

- tak i tyhle verše jsem na sebe půlhodiny napojovala...a vůbec jsem nepřemejšlela...prostě jsem mluvila a ono se to rýmovalo...bylo jich daleko víc...pár jich mám ještě v hlavě, pár jsem jich bohužel zapomněla...příště bych to měla nahrávat na diktafon;)

Citát příště...básnička snad postačí;)