Jééé! A já zas přemejšlim...píšu, píšu...a nejsem schopná nic říct:( Co to se mnou sakra je!?!

"Ahoj:) Jak se máš? Co děláš?" a podobně...a pak se řeč zastaví...nastoupí chvilka ticha. Chvilka ticha..., ale ne jen tak ledajaká chvilka ticha. Mně se to ticho většinou líbí. Zaposlouchám se do něj, přemýšlím, na nic nemyslím a nebo jen tak někam koukám. Mno...a pak se začnu uculovat:) A pak se zasměju:) A mám dobrou náladu:) Tam někde v hlavě jsem šíííleně moc šťastná!!! Vím to!!!
Stejně jsem byla včera na procházce s IPodem. Poslechla jsem si pár melancholických melodií a bylo mi tak nějak...nevím, snad teskno, snad doufám radši přemýšlivo...prostě tak nějak...A fakt, opravdu, skutečně jsem nevěděla, co s tím. Trvalo to. Trvalo to nějakou chvilku, než jsem přišla na to, proč. Ale dneska to vím určitě a jistě a s naprostou přesností. Já se bojím. A není to legrační bojim, bojim...nebojím se bráchy jasnovidce, nebojím se, že někdo na něco přijde...Prostě se jen tak bojím. Já, vyléčená Mája, se bojím. Přišla jsem na to včera (hmmm...vlastně dneska:) ) kolem půl jedné ráno. Ležela jsem, poslouchala, občas něco pověděla, protože s mojí upovídaností bych určitě mlčet nevydržela a všechno mi nějak rychle docházelo...
Moje upovídanost je totiž stejně na nic. Trpím taky upsaností a ta je asi daleko lepší, protože i když to moje psaní není nic moc, mluvit neumím vůbec. Buď nevím jak něco říct, aby to vyznělo správně nebo se bojím o něčem mluvit nebo něco vůbec neumím říct či vyjádřit...je to vždycky nějak šíleně zamotaný. Já jsem v tom zamotaná..., ale zdá se mi, že to neni jenom takový zamotání, ale pěkně složitej uzel:(
Je tady spousta divnejch věcí... Je tady divná atmosféra. Všichni se divně chovaj...Všechno se rozchází a schází a já mám štěstí. Všechno se rozchází a schází a já se bojím...já se fakt bojím. Když mně je to líto. Když já to ani nechci říkat nahlas. Když já se sakra strašně bojím:( Ale nééé!!! Jo, přesně tohle se nesnese s mojím heslem "Carpe diem". Ustrašená, prapodivná nálada panuje u mě už asi tak den. Věřím. Věřím MU. Věřím tomu, že se to změní. Vždyť kde jinde by byla chyba, když ne ve mně. Ve mně a v nikom jiném. V mojem předsudku, snad v mojí vzpomínce (ne, tam ne...)! Je vyléčená, sice je...! Existuje, nikdo mi jí neodpoře ani neodpáře a už vůbec tomu nepomůže rozcházení, scházení a neustálé připomínky mojeho okolí. Okolí má totiž taky vzpomínky. Bohužel díky mně:/ ...Dalo se to čekat, co?Takže tak jsem na tom…dobrý, ne?
A jinak…jinak jsem docela šťastná:o) Jo, fakt mě to tady baví:) Když jsem zabavená, když se něco děje, když...:o) …Juchůůů:) Vždyť přece stačí jenom obejmout:o) Jak polštáře, tak všechno ostatní může zůstat po této větě v klidu:D …jsem totiž aspoň teď, toho pocitu, že to prozatím vypadá dobře (promiň polštáři...stejně mám takovou podivnou náladu, že se ti dneska určitě nevyhnu...). Mám ten starch a ty pocity snad časem s kým řešit…(teda, doufám, no…).

Těšila jsem se, těším se a doufám, že se nic nestane, abych se nemusela přestat těšit na onu budoucnost, která je nejistě jistá…Jisté je, jak se přesvědčuji každý den více a více, že nic není NAPOŘÁD. Všechno jednou skončí. Ošklivě, hezky…podle toho jak chcete. Můžete si říct, že to skončilo hezky, můžete si vsugerovat, že to skončilo špatně. Všechno je jenom na vás. Tak co kdybych si teď vsugerovala, že se vůbec nebojím? A že se tady neděje nic divnýho, že tady není divná atmosféra, a že si zas můžu prostě jenom užívat? Vždyť to přece nemusím řešit, ne? Tak proč mi to všechno pořád tak leží v hlavě? Strach! Ale co se dá na strachu hledat pozitivního?Musííí na tom všem být něco kladného...:) Jedna věc určitě:o) ...a ty ostatní by mi teoreticky mohly být fuk...Vždyť přece vůbec nemám proč nelítat!!!

Pesimistické hlody! To se přece musí změnit!!! A povídání!!! Já si chci povídat!!! Hrozně moc si chci povídat!!! :o) PROSÍÍÍM :o) Dostanu to ze sebe všechno ven!!!

Milostný poměr může být jen společným dílem obou.Selže-li jeden, musí druhý nastavit svou sílu.Snad celé umění lásky vedle techniky spočívá v tom,abychom nikdy nenechali bez laskavého slovanebo pohlazení jeden druhého osaměléhos černými myšlenkami. (Stanislav Kostka Neumann)