Dneska to sice nevypadá, ale píšu po druhé...ach ty hvězdy...a moje maniodepresivní psychóza:D:D:D

I když normálně píšu večer právě proto, abych shrnula celej den, a abych se vypsala naprosto ze všeho...(dobře, někdy píšu ve velmi brzkých ranních hodinách:D...jako třeba dneska, protože prostě už není 11.září, ale já to tak beru:) ....ještě pořád jsem nešla spát...;) ), dneska jsem MUSELA psát už o polední přestávce...sice málo, ale musela... Nějak jsem neměla chuť dělat něco jinýho(a nebo možnááá se nic jinýho dělat nedalo;) )...Hrozně mě to psaní baví!A hrozně mi to psaní pomáhá!
Dneska na noc se u mě znova projevila touha všechno to ze sebe alespoň trošku dostat ven...Na blog se sice VŠECHNO napsat nedá, ale stejně...napíšu tam všechno, jenom né tak, aby to všichni poznali a dokonale pochopili;)

Takže teď sedím u compu, moje bláznivá spolubydlící si kreslí a neustále opakuje, že trpím maniodepresivní psychózou;D Legrace! Fakt švanda! Myslím, že se v tom ve všem natolik vyzná, že má nejspíš pravdu...to abych se o sebe bála;D! Nevadí! Tu psychózu nějak přežiju, pokuď se ovšem neprojevuje tím, že chodím půl hodiny s divnejma myšlenkama po všech možnejch cestičkách s IPodem v uších...všechno to pokračuje tak, že se zastavím a spadnu do trávy...upřu oči na hvězdy (nebo do modra...dneska na hvězdy:D) a se zalitejma očima se dám do všech možných úvah...jak o domově, tak o všem jiném...:/

Tyhle depresivní zápisky mě fakt dostávaj...řikám si, že by to tak bejt vůůůbec nemělo, ale jsem toho pocitu, že to nebude zas až tak horký. Vlastně se pořád ještě těšim na zejtřek, což znamená, že na umření mi neni. Taky to znamená, že se čím dál tím víc těším na jistě teď ještě nejistější budoucnost:o) Už jenom ten rozesmátej hlas...krása, štěstí, nádhera...všechno okolo...a pak zahlídnu ten otrávenej xicht a je mi líto, že to všechno už dááávno, hodně dááávno nedopadlo jinak (jako kdyby to snad někdo chápal, co?:D)

Dokážu se radovat z maličkostí:) I když tohle neni maličkost:) Vzpomněl si na mě člověk, do kterýho bych to vůbec neřekla...(řekla bych to do ní sice daleko víc než do jinejch, ale zas do úplně jinejch by řekla daleko víc, že si na mě vzpomenout...to jo...a oni nic:D, takže vzpomínám já na ně:D).

Poslouchala jsem teď pohádku, psala jsem, špatná nálada mě možná i díky tomu, že jsem se zakousla do vydatné tyčinky Snickers rychle opustila a cítím únavu...únava je blbá...únava je fakt na nic. Tolik věcí bych chtěla ještě napsat, stihnout...a mně se tak zavíraj oči, že už nenapíšu ani jednu blbou řádku...
To taťka vždycky přijde z práce... (občas ze squashe) a padne na gauč. Dá si večeři, při tom se kouká na fotbal nebo na zprávy, nikdo nesmí mluvit či jinak komunikovat, aby tatík všechno slyšel, pak si vezme do ruky noviny a bez jediného slova se usadí tak pohodlně, aby mohl usnout na gauči u telvize s novinama na hlavě... (dobře, trošku přeháním, ale stejně...je to tomu dost podobný...)Nedivím se mu, musí bejt buď šíííleně vysportovanej a nebo z práce hrozně unavenej.

Vzdávám to! Moje hlava je naprosto přeplněna pesimistickými i jinými úvahami...Nejradši bych to sem všechno napsala, ale jsem unavenááá a všechno to sem napsat nemůžu...(asi by se to zrovna nelíbilo okolí:D a taky ty nej, nej věci musej zůstat jenom inside Marí's head...někdy taky ještě v uchu Míši:) )


básnička...básnička pravdivá...básnička o únavě...:/


Únava
Únava jak leklý had
Šplhá mi po čele a zádech
Necítím lásku ani hlad
Nechci ani
Z postele vstávat
Dávno vím v těch časech
Kdy v člověku cit zmírá
Lepší jen sedět
A něco předstírat
Nač argumenty
Když chladný je a horký
Sedět a mlčet
Je velká deviza
Krásných chvil transparenty
Mne z oken pozdravy mávaj
Z prsou je vyrvat
Utýct o kus dál
Trapně se vymlouvat
Tiše uvnitř
Mne drátem srdce rozdíral


-jinak mám pocit, že dnešní citát je zveřejněn v mém dopoledním článku...hodí se, ne?:D