2 dny mimo...a pak se zas ozvaly výchovné prázdniny…+ jsem stále na pochybách:/

Žužu marcipánem mající býti:)
Měli jsme žužu, který mělo bejt marcipán;)
-aneb…co si kluci koupili po zběsilé procházce:) a strasti i slasti života se stejně jednou vykompenzují:)
(jsem si naprosto jista, že tohle nikdo nepochopí, ale mně se to tak líbio, že jsem to sem prostě musela napsat:D )

a jen tak mimochodem...: Jsem do něj pořááád blázen...

Jeden den jsem spala u babičky, s tím, že jsem konečně sehnala ty šílený boty k uniformě (juchůůů!!!)Což je pro mě vysvobozením...a pak jsme se obě dvě dobrovolně přesunuly do záhuby. Já rádoby dobrovolně, abych nemusela jet někam pryč s tou svojí "super" rodinkou a babička čistě ze svojí povinnosti matky jela hlídat vnoučátka:)
Hned po příjezdu na TO místo, znova jsem si uvědomila, že je možná lepší ten přehnaný nemocniční pořádek, který je u nás neustále veden, než ten extrémně šílený bordel a zašlá roky stará špííína...(+si k té špíně připočtěte totálně, ale opravdu hodně moc rozmazlenou malou, ošklivou a tlustou holčičku…:/ ) Když jsem se odtamtud dostala pryč, jela jsem rovnou do Prahy a absolvovala jsem zběsilou procházku centrem Prahy, s cílem „občanka“… Dopadlo to nejspíš dobře, protože ten „velmi důležitý“ papírek bude. I když s poněkud zajímavou fotkou, tak bude. Naštěstí ještě ne můj:D. Já si počkám…do února času dost (naštěstí…)…:)
V průběhu celého dne jsem si každou chvíli víc a víc uvědomovala, že všechno prostě nejde hodit za hlavu a jak je těžký začít znova, když ještě něco není úplně odepsaný a dopsaný…Začla jsem něco novýho, bez toho, že bych si byla jistá tím, že je to tak dobře. Vlastně jsem si dokonale jistá tím, že jsem v tom všem dobře („hmm…DOBŘE“) zamotaná…
Ze zběsilé procházky byl plánovaný návrat asi v sedm na Bílou Horu. Jaké to pro mě bylo překvapení, když mi bylo nekompromisně sděleno, že mám být doma už v pět. Znamená to vyjet ve čtyři, protože Bílá Hora je fakt spíš vesnice v Praze…Naštvala jsem se. Hodně jsem se naštvala. Byla jsem domluvená, těšila jsem se…a vychovné prázdniny znova všechno zničily.Hlavně že to ze mě udělá lepšího člověka…:D Budu vychovaná hodná holčička, která ctí své rodiče a mileráda s nimi stráví celý večer, když si oni zrovna usmyslí, že budou doma. A pak si klidně odjedou, aniž by mi to řekli. Oni nic plánovat dopředu nemusí. Když si písknou, všechno se podle nich točí. Jako kdyby si nikdo jiný nic naplánovat nemohl…
Mýlili se. Přišla jsem domů, zavřela se v pokoji a místo zběsilé procházky jsem se vrhla na virtuální pokec:D. Zprovoznila jsem skype, připojila se na icq a celý večer…celou noc jsem si povídala a povídala a psala a psala…Zábava, uklidnění, odreagování…Jako kdyby ani tam dole neseděli naši…To jsem se ale zase mýlila já:(. Hned jak se odhodlali odebrat ke spánku do svých komnat, zastavil se ještě tatík u mě v pokoji a dal mi dost ošklivým hlasem na srozuměnou, že když už teda nechci být s nimi, mám jít okamžitě spát. Jak ale vysvětlit na druhém konci drátu, na té straně, která poslouchá to, co zmateně melu do mikrofonku, že už prostě musím jít spát…jak jinak, než cizím zaviněním? Řekla jsem si tedy, že budu neposlušná a budu doufat, že rychle usnou a v klidu jsem dál povídala…Mno…, když asi za hodinu vtrhnul do pokoje rozlícený taťka a s tím, že mi do neděle zabaví internet mě v slzách nahnal do postele, kříčel…a já jak jinak, než brečela. Na druhém konci drátu všechno utichlo. Leknutí. „Ona brečí!“ Jo…slyšeli to…já brečela. Fakt hodně. Copak o prázdninách budu chodit spát tak, jak mi poručej? Copak mi můžou zkazit všechny moje setkání s kámošema? Copak si myslej, že všichni ostatní v mojem věku seděj s rodičema u televize, koukaj na to, co chtějí ti straší, zkušenější a moudřejší a buď mlčí, aby se tatínek mohl koukat na sport a nebo v reklamě u maminčina oblíbeného filmu vyslepičí všechny svoje zážitky? S kým bych pak asi po tom skypu mluvila? S kým bych si pak asi tak psala, kdyby všichni teenageři seděli večer s rodičema a krájeli houby…? Naši nemaj srovnání. Tvrdí, že ho nepotřebujou…Myslím, že ho potřebujou jako sůl!!!

Po druhé, včerejší, zběsilé procházce jsem znova usedla k počítači. Táta mi zapomněl zabavit můj modem. Internet stále mám. Nepovídala jsem už přes skype, aby to náhodou neslyšel…Mám strach, že by zas křičel…
Po té procházce, byla jsem si už absolutně jista, že to není všechno úplně v pohodě…Budu muset nějak zvládnout ten šok, který bude následovat po příjezdu do školy. Má to hodně důvodů. Jsou i veselé. Nebudu muset poslouchat křik rodičů, pomocí kterého jsem skvěle vychována. Za tyto prázdniny určitě více než za svůj předešlý život…Budu s kámošema…Budu s ním:o) a budu fpoho:) (doufám…) Budu ale taky pořád přemýšlet nad věcmi zakázanými. Nad věcmi mezi nebem a zemí…Nějak mě to nechce opustit…A zdá se, že onoho človíčka, který se jmenuje po dvou písmenkách z abecedy, nacházejících se skoro na jejím konci, nejspíš taky ne. (jsem si jista, že je tahle věta natolik zamotaná, že by jí nikdo nemusel pochopit;D)
Těším se tam. Nekřičí se tam:)

Teď jsem doma já; brácha jasnovidec, který zpívá svou oblíbenou píseň a je přesvědčen o tom, že každá 14ti letá dívka touží být políbena a babička:) Babička, která je úplně nejlepší a zrovna zavařuje broskve:) Když jsem ale přijela domů ve středu, ten den, co na mě křičel táta…nebyla jsem tak veselá…Po tom, co jsem skočila do postele se slzama v očích, ještě pořád oblečená v tom, v čem jsem byla venku, objala jsem polštář a byla jsem naštvaná, že je tak pozdě, že by mě naši asi fakt přizabili, kdybych si ještě šla uvařit kakao…mno…naštěstí mám více strážných andělů, a tak mezitím, co se strážný anděl babička oddávala spánku, strážný anděl IJK:D mi zavolal…Asi si ještě pořád nedovede představit, jak mi tím pomoh‘. Nejdřív jsem ho jen tak poslouchala a popotahovala, pak jsem si zanadávala a pak jsem si s ním povídala. A byla to švanda:) ...Měla jsem strašnou radost, že ho slyším:) Nevím…objímala jsem ten polštář, brečela (vlastně nevím proč, ale asi kvůli všemu), bylo mi z toho fakt na nic, myslela jsem jenom na to, až budu ve škole s lidma, s kámošema, kteří na mě hlas fakt nezvyšujou…a hlavně s jedním…:o)

Zrovna před chvilkou jsem dojedla úžasnou čokoládovou zmrzlinu a mám pocit, že teď už to fakt rychle uteče:) Zmrzlina+čokoláda…jedinečná kombinace…tomu se nedá odolat. Hodí mě do klidu:) A ještě, když při ní můžu zdrbnout celej svět (nejlépe s babičkou;) )…

Předstárat lásku tomu, koho nemiluješ, je mnohem jednodušší, než předstírat nenávist tomu, koho miluješ.

-né, zas tak úplně doslovně to neberu..., ale vlastně se to skoro hodí...souhlasí to...(až na pár významných detailů...)