Retrospektivní poznámky. Černá všechnu tu bílou snese.

To je tak, když chcete péct koláč, ale nejdřív musíte z ničeho nic umýt koupelnu. A špatně jste zalili kytky. A mohli jste lépe zamést. A koupit lepší chleba. A větší čtvrtku melouna. A vůbec, všechno je špatně... To si pak říkám, že kdybych ten koláč upekla o den dřív, měl by větší úspěch... Asi to tak příště udělám. - tak tahle poznámka se jmenuje "Jak občas ztrácím chuť"


Pokaždé v noci, když si jdu lehnout - a to je většinou tak kolem druhé hodiny ranní - říkám si, že bych toho mohla spoustu napsat. Ale jsem už tak prázdninově rozleželá, že se mi často nechce. Občas vezmu první papír, který mám po ruce a tak šíleně se rozepíšu, že jsem nakonec ráno ráda, že jsem nic z toho nepublikovala. Musela bych to umět otesat, a to je jak známo můj největší problém. Usínám vždycky tak kolem čtvrté ráno s pocitem, že když ne teď, tak už třeba taky nemusím nikdy, protože je to vlastně jedno.
A dneska jsme si vzala těch pár poznámek, přečetla si citát z jednoho Labella - "Psát umí každý. Spisovatel musí umět škrtat." a řekla jsem si, že když ne teď, tak jednadvacátého určitě. A protože chci jednadvacátého napsat něco jiného...

Budu ty poznámky projíždět tak nějak na přeskáčku. Na čase často nezáleží.Tedy...pokud ovšem nejde o mnou odposlouchané filosoficko-fyzikální rozhovory těsně před pátou hodinou ranní - v tomto případě totiž na čase zcela jistě záleží, a to za předpokladu, že tento vlastně neexistuje a všichni jsme jen jeden bod. Jakýsi hologram, přesněji řečeno...

...

Když jsem minulou sobotu skočila do 225 a následně přestoupila na 119, nevěděla jsem, že nejedu jen za Spolubydličkou a Hrošokožcem... Vyhlásila jsem si sama pro sebe srpen abstinenčním měsícem a hned osmý den se to porouchalo. ..., ale první, co se mi na tváři objevilo, byl široký úsměv...jakoby nějaký reflex. ...a hned potom se mi začala šíleně klepat kolena... Stáli jsme tam čtyři. Dva sami a dva spolu. A já jsem měla co dělat, abych ty rozklepané nohy nevzala na ramena...
Loučení bylo zvláštní. Vlastně jsem se takhle ještě nikdy s nikým neloučila. Chyběla mi, jen co prošla pasovkou. Měla jsem plné oči slz, ale ani jedna neukápla. Byla jsem úplně rozčarovaná. Ještěže jsem to nejdůležitější napsala do alba. Nic kloudného jsem totiž neřekla.
A pak jsme jeli do Černé díry a já jsem se předtím chtěla rozloučit a nakonec bylo asi dobře, že už nebylo s kým. Kdyby nenásledovalo báječné odpopledne, další kino večer, noční Martini a brzoranní fyzika, ...nejspíš bych stejně zas do čtyř nespala a s občasnými záchvaty slz bych se prodívala na seriály, pročetla knihami a prozalévala kytkami až do dalšího dne...

...

A teď jedna kratší poznámka. Nevím, kdy vznikla a s čím má souvislost, ale v sešitě je.
"Alkohol je anxiolytikum - rozpouští úzkost."

...

Ve Varech to bylo bezva. Tentokrát sice chyběly grandiózní pikniky v parcích a ranní a večerní vlaky, ale zas jsem se dostala do zákulisí a přivezla si díky tomu domů nejen katalog, ale i několik titulů pro festival, který bych tentokráte nerada připravovala "jen" měsíc ;) Když nad tím teď tak přemýšlím, možná jsme opravdu začaly pozdě...
Studentské diplomové práce, hrané i animované... pochopitelné i těžce hluboko-umělecko nepochopitelné (Spravedlnost je jen potvrzením zaběhnutého bezpráví)...
Stihly jsme deset projekcí, jednu pizzu, bílé hroznové víno a hlavně trhání čerstvého bochníku chleba a dvakrát cottage... To už bylo peříček až až, ale stále to nebylo dost, tak jsem svou společnici vytáhla na Děti noci. Poprvé se mi líbily víc. Ale to nebude tím filmem. Bylo to čtrnáctého, a tak jsem si říkala, že přesně za týden budu dítětem noci já. Dítětem, které neusne..., a když bude nejhůř, půjde se zbaběle schovat k mamince do pelíšku.

...

V DOXu jsem se nejen prohrabala archivem všelijakých pozvánek, pohlednic a poutacích letáků, z nichž jsem si hned čtyři vybrala a vyzdobím jimi pokoj tam, kde jsou teď bílá místa, ale také jsem vyfotila spoustu nápisů a prošla všechna zákoutí 14S. Dokonalé. A co teprve těch 30 sekund, kdy je hlava, po oddělení od těla gilotinou, ještě živá?! Toto muzeum se stane dalším z cílů mých pochůzek po Praze s kamarády. Škoda jen, že není na nějakém strategičtějším místě..., i když...do čajovny to není daleko...

...

Setkání s Debatérem mě v půlce prázdnin pozvolna naladilo na záploťáckou vlnu a zase jsem se začala těšit zpátky. Jako by mi chyběl ten mírný stres a deadliny (mimochodem, to slovo vypadá dost odpudivě i když si odmyslíte jeho význam, že?).
Nehledě na to, že mě dost překvapilo místo našeho setkání, byla jsem překvapená i samotným Debatérem. A to jsem o něm už ledacos slyšela. Tohle bude ale hodně dobré. Velký přínos za plot. A do učebny chemie/fyziky. Těším se.
Po této schůzce už mi ta Madame Bovary i docela rychle utekla...

...

A ještě něco je v těch mých poznámkách.
Vzpomněla jsem si na to ve Varech. Tam, kde bych to snad nejméně očekávala. A myslela jsem, že tomu nafackuji. Zvlášť kvůli tomu všemu, co bylo okolo.
Ty, jenž jsi býval a stále nejspíš jsi před N, děkuji. To jsem přeskočila úplně někam, kam jsem nechtěla, ale přesto... Slečna Mařenka a šofér, jehož jméno si ze vší té minulé otupělosti, rozespalosti a bolavosti nějak nemohu vybavit... Co bych si jinak počala takhle rozhořčená, s nápisem na čele, jež hlásal "naivní a hloupá" a pro samé rozčilení na cestu nevidící...?
Strach je ohromě relativní. Myslela jsem si, že se bojím tak nějak dlouhodobě. A myslela jsem si, že se bojím už nějaký ten týden. A pak taky když jsem šla náhodou po tmě sama z konečné..., ale jestli byl něco STRACH, tak tohle...
Možná to tak silně působilo v kontrastu s tím, jak mi bylo potom. Protože tak už mi pár měsíců nebylo. A na první pohled se mohlo zdát, že to tak bylo dobře a určitě bych neměnila, ale o to víc jsem si pak sobecky uvědomila, o co jsem přišla.
Kašlu na to.


Ještě tu mám jednu poznámku, ale ta potřebuje velmi dobrého editora, cenzora a bůhvícoještě.


Dobrou noc. Možná proto nemohu často usnout.