Z hlubin skříní a šuplíků, ale také knihovniček a jahodových kbelíků

Dámská jízda, která byla doprovozena přítomností jednoho šestikilového gentlemana se mi tuze zamlouvala. Když jsem se pak večer probírala vrchovatým kbelíkem jahod, usmívala jsem se. Smutně. Je to škoda...to se musí nechat. Ať si tatínek říká co chce...
Díky včerejším kilometrům v nohách nesedím teď před monitorem s šálou kolem krku a brufenem v žaludku, jelikož moje krční páteř po týdnech sezení a učení potřebovala prostě jen změnu. A bylo tam krásně. Převážnou část trasy jsem již znala z kol, a tak jsem si vzpomněla na bolavé nožičky, ochutnávku vína...a vůbec...
Chlupáč pořád čachroval s vodítkem, obtáčel ho okolo stromů a značkoval každičký kousek lesa. My jsme mezitím probraly všechno možné, sesbíraly pár hub a došly k jednomu domečku, kde byli další dva podobní chlupáči, slepice, ředkvičky, salát, cibule a několik řádků jahod.
Celý výlet trval více než šest hodin a ohromě rychle utekl. A až když za mnou zaklapla vrátka, uvědomila jsem si, že je zas všechno při starém. Že se nic nezměnilo. Ač jejich dědeček pořád říká, že jsem jejich...říká to nejspíš zcela netušíc.


Minulý víkend byl zcela výjimečný. (Některé věci už se, přísahám, nebudou opakovat ;) ) Například tím, že jsem po dlouhé době vyrazila večer ven, což mi bylo umožněno mimo jiné i díky tomu, že tu byl Hrošokožec, a tedy někdo opačného pohlaví, kdo mě mohl doprovodit domů. A cesta domů byla opravdu veselá. A celá ta noc a brzké ranní hodiny byly poměrně veselé.
Musím uznat, že jednou za čas asi nic takového nemůže uškodit. Byla jsme z toho sice chvíli trošku rozpačitá, ale...co už...
Když už jsme u toho Hrošokožce, jehož pseudonym se mi pomalu ale jistě přestává líbit, takže začnu urychleně vymýšlet nějaký jiný, tak rovnou přejděme ke spolubydličce. Tento týden byl pro nás pro obě velmi pracovní. Já jsem například psala svůj poslední test z dějepisu v životě a objevovala kouzla chameleonů. Ona naproti tomu psala své poslední testy za pletivem. Poslední test z dějepisu. Poslední hodiny biologie, němčiny, fyziky, zeměpisu a chemie...a vlastně i češtiny. Teď už jí čeká design, filosofie, výtvarka (či snad lépe řečeno umění), těžká matematika, profesionální angličtina a dálková čeština... A obě nás čeká změna spolubydlící. Až na to, že ona žádnou ze svých potencionálních spolubydliček nezná...
Bude to velká změna.
A když už jsme u té spolubydličky, přejdu ještě rychle k včerejší zkoužce z angličtiny, a pak už se opravdu vyjádřím k těm skříním, šuplíkům a knihovničkám, slibuji.
Bylo to divné. Dvě přísně vyhlížející Britky, jedna s falešným úsměvem a druhá s čárkou místo úst. Myslím, že na čemkoli jiném by se dala ověřit naše schopnost mluvit, než na pixelovitých obrázcích. Inu, mají s tím dlouholeté zkušenosti, nejspíš se tedy mýlím..., ale přece jen se mi o té změně barvy živočichů mluvilo anglicky lépe, než o ufuněných lidech jednoucích na kole a provádění jakési skupiny studentů po pracovištích mě taky nenadchlo. Otázka "Do you like queueing?" mi taky nepřišla zrovna hodna delší, než tříslovné odpovědi..., ale co už...


A nyní už k tomu, o čem se chystám tak dlouho psát...k tomu, o čem jsem si napsala hned několik poznámek do starého sešitu na němčinu, který jsem po dlouhé době otevřela, když jsem se toulala zákoutími své zatočené knihovničky...

Když jsem takhle před několika týdny otevřela skříň a začala se prohrabovat sešity a učebnicemi z dob dávno minulých, abych si osvěžila němčinu, která nakonec dopadla "sehr gut", nenarazila jsem jen na staré testy ze zeměpisu a biologie, ale také na archivní žluté žákovské knížky. Diktát 4. Zpěv 5. Orientace na mapě 4. Diktát 3. Jediné, co odpovídalo, bylo asi "Násobení a dělení 3" a "Přeskok přes kozu 4". Musela jsem se smát. Anebo třeba věta: "Maruška je pilná a pracovitá studentka, ale často něco zapomene, domlouvá se při hodinách se spolužačkami a důležitá látka jí pak unikne." No to je něco...Se spolužačkami asi mělo znamenat s Miši. A můj špatný výsledek z hudební výchovy byl založen výhradně na mé stydlivosti. Holku modrookou jsem náhodou docela obstojně zvládla, ale kdo by chtěl zpívat před třídou "Jsou mlynáři chlapi, chlapi"!?
Nahoře je v té samé skříni ukryta jedna inkriminovaná krabice. Ovšem tu jsem nechala zavřenou. Místo toho jsem otevřela šuplík, abych dohledala nějaké papíry a hned nahoře ležel jeden, který jsem měla založit někam hlouběji.
Stály by nás ty společné prázdniny něco kolem tří tisíc. Z Prahy do Brna, z Brna do Břeclavi a z Břeclavi do Lednice. A Lednice je nádherná. Pamatuji se, jak jsme si kdysi - asi tak dva roky zpátky - říkali, že se jednou domluvíme, sedneme na vlak a pojedeme třeba do Vídně. Jen tak. Z minuty na minutu. A to jsme spolu ještě ani nebyli. Žádná Vídeň. Ani ta Morava nám jaksi nevyšla.
Tak nad tímhle papírem jsem tu tak seděla...a pak ho radši zas rychle schovala.
Dál jsem pátrala po čistém papíru, až jsem narazila na další poklad. Lístek na maturitní ples 4.A a 4.B. Bylo to v pátek 13. února. A když jsem ten lístek otočila, musela jsem se pousmát. Taková tři srdíčka v živém chlípném rozhovoru. Asi tu druhou stranu lístku naskenuji a co nevidět ji k tomuhle článku přidám... To byl také povedený večer. Jednoznačně lepší, než ten večer 12.

Šuplíky jsou vůbec zrádné. Ten školní, který si zamykám, sice neukrývá žádné dávné papíry a papírky, ale je v něm třeba dlouho nevyndaný foťák. Zajímalo by mě, jaké fotky v něm ještě jsou. Nemám nějak odvahu ho zapnout. Ale nejpozději v úterý budu muset. Chci fotit na vodě, když tam s námi bude spolubydlička naposledy.
A taky tam donedávna byla tmavě modrá krabička s blyštícím se předmětem. Krabička tam je stále, ale blyští se ukazováček mé pravé ruky. Řekla jsem si, že by byla škoda ho nenosit. Samotnou by mě také netěšilo, kdyby byl můj dárek někde hluboko uložen, že? :D

Poslední odstaveček se bude věnovat knihovničkám. Sundala jsem v pokoji všelijaké fotky, ale na jendu jsem zapomněla. Je vysoko na knihách. Když si ale lehnu do postele a kouknu se nahoru, vždycky je to první věc, kterou vidím. Hned pod ní, v dalším patře, je hromádka obálek...
Největší knihovničkový šok mě čekal minulý týden. Vracela jsem něco kolem třiceti knih zpátky do naší skromné knihovny a odnášela jsem tam mimo jiné i povídky od jednoho ruského autora. To bylo teprv něco. Vzpomněla jsem si, jak jsem minulý duben ztratila hlas a celé odpoledne mi bylo předčítáno, i jak jsem byla jednou unavená a on naschvál vybral tu nejdelší povídku, abych už konečně usnula... Tak i tahle kapitola je už uzavřena. Kniha vrácena. Ale ráda bych se kní jednou vrátila. Líbila se mi. Anebo bych si spíš od tohoto autora přečetla ještě něco jiného. První jsem četla Lolitu, pak tohle... co bude dál?
A v pátek, když jsem odjížděla a uvědomila si, že budu první víkend doma bez učebnic, bezmyšlenkovitě jsem sáhla po jendé z mála knih, které mi na pokoji zůstaly. Básně lásky, strachu a hněvu od Frieda mi kdysi učarovaly. A stále se mi u nich tají dech. A teď snad ještě víc. Je to jeden z nejkrásnějších dárků, co jsem kdy dostala...



Zvířata si už od té doby, co mi jednou ráno jejich Pohádka způsobila kruté chvilky, nepouštím, ale narazila jsem na jinou kapelu s krásně sameto-hluboko-hlasou zpěvačkou. Něco si od nich poslechněte zde.

Příště zas odcituji něco z Junga. Dneska už to nechci zbytečně prodlužovat, ale našla jsem tam další výborný úryvek. Nevztahuje se tentokrát k nikomu konkrétnímu, ale nádherně vystihuju a popisuje to, co mi na některých lidech přijde absolutně nesnesitelné a sama bych to nedokázala pojmenovat.