Jak už jsem se dnes jednou neubránila napsat, nikdo se neptá "o kolik"...a já stále prohrávám. Mám tu hru ale pořád stejně ráda, ačkoli už se to snad po takovém množství debaklů ani nesluší. Dnes jen o jeden bod, ačkoli to asi vážně nikoho nezajímá. Při tréninku. O jeden bod, to už je skoro jako kdyby se mi ten talisman, kterého naše babička označila za křížence velblouda s ovcí, vysmíval. Jak jsem již také dnes řekla - alespoň té mé symbolice to hraje do karet. A dá se o tom přeci perfektně napsat na blog!
...a právě proto jsem přišla na pokoj a byla rozhodnuta jít hned spát. Ale stejně tak jako jsem místo možných třiceti minut práce raději nechávala načítat fotky pro mě povětšinou neznámých lidí, a to jen abych se proklikala k těm známým, nezalehla jsem ani teď okamžitě do postele. Aktualizovala jsem maily, nechala jednoho troufalého a poměrně politováníhodného spolužáka, aby to na mě znovu zkusil (má to již tak promyšlené, že nejen píše bez pravopisných chyb - a to pouze mně, ale dokonce záměrně kritizuje chyby ostatních...a posílá mi písničky, blázen) a pustila jsem si písničky (lepší). ...Poslední zmíněné mě ne a ne dostat do ospalé nálady..., ale ani ne do nálady vhodné k vypracování jedné z laboratorních prací nebo k nějaké jiné užitečné činnosti. A tak jsem tedy po několika minutách usilovného přemýšlení, zda napsat mail do Singapuru nebo jinam daleko či krátkou textovou zprávu někam blízko, skutečně zasedla k psaní na blog.
Divím se, že toho psaní zrovna po tomto víkendu stráveném nad odborným výkladem na úvahové téma nemám ještě plné zuby... Ale možná proto, že jsem si dopřála tu "ze slov upředenou nit tiskařské černi", naladila jsem se na psavou vlnu. ...anebo také možná proto, že je to lepší, než ležet zmrzlá pod peřinou, svírat v ruce prosluněný den, který zřejmě zítra ještě nepřijde, a hodinu zírat do stropu. Minimálně hodinu. Zase mě to přepadá. ...ignorovala jsem ono tiché plížení, skočilo mi to nyní za trest na záda. Bublinková folie nebublinková folie, je to nejspíš zase tu. Minimálně částečně. Zdá se mi nyní lehce nebezpečné, že jsem si začátkem školního roku vybojovala tenhle stůl vedle topení. To abych si tu Nirvanu snad raději nepouštěla.
Myslíte, že mi těch bublinek bude stačit 33,3 m^2? Asi si je zatím budu šetřit, když tu ještě je ten hroškožec, který pro mě vždycky (rád, snad) vydá onen mlaskavý zvuk. Sice mi ta moje "rýpnutí" nikdy nezapomene oplatit, ale patří k té hrstce lidí, kteří mi na tváři vykouzlí úsměv, i když je venku zima, mezi námi několik stovek kilometrů a vlastně i když panují veškeré nepříznivé podmínky, které si jen dovedete představit. Zvláštní. Skoro tak, jako hypnotizovat zelé kolečko jednoho komunikačního programu tak dlouho, až najednou zcela nepozorovaně zšedne.
Nehodí se to, když před pár minutami napadl pro změnu čerstvý sníh, ale jaro je tu. Občas mi slzí oči. Teče mi z nosu a musím se zas učit nosit u sebe kapesníky. V pátek má být osmnáct stupňů!
Ještě něco pozitivního? Došla mi brusinková marmeláda. A bílou dobrou náladu bych ji vážně nerada nahrazovala...
Doporučený poslech: Foo Fighters - Stranger Things Have Happened
Proč, sakra, když zadáte do vyhledávače na DeviantArt "scrabble", více než 76,8 % obrázků vyobrazuje slovo začínající na L (a to ne luck nebo třeba light)? Že by to vůbec nebylo originální? :)
Žádné komentáře:
Okomentovat