Tak jsem si celý týden říkala, jaká to bude pohoda, až v pátek napíšu poslední test a odevzdám všechny zbylé úkoly. Že už pak nebudu mít nic na práci, celý víkend se budu spokojeně válet a užiju si tak jakousi předehru prázdnin... Jak krutě jsem se mýlila. V pátek, čtvrtou hodinu, po tom posledním testu, bylo nám povězeno, že jestli chceme 10% z biologie navíc, máme udělat velkoformátový plakát. Nejdřív to vypadalo jako brnkačka, teď to vypadá, že skončím tak s formátem A0 a houby, latinsky fungi, nemůžu už ani vidět. Maminka dneska udělala houbovku, kterou miluju, jenže po tom, co jsem s houbama strávila drtivou většinu víkendu, nejsem si jistá, že pro mě ta omáčka bude poživatelná.Spoléhám na to, že když budu příští týden ve škole jen tři dny, odevzdám krásný plakát a budu hodná, žádná další práce už mě nepotká... Ve středu odpoledne se seberu, odjedu domů a kolem jedenácté večer budu na Florenci čekat na bus do Frankfurtu. Z toho svého výletu za němčinou mám sice poněkud obavy, ale snad to bude přínosné. Když si uvědomím, že jedu k rodině, se kterou jsem sice nějak vzdáleně příbuzensky spojena, ale vůbec ji neznám, že budu bydlet u nich doma, půjdu s nimi na maturitní ples a budu s nimi snídat, obědvat i večeřet, mám zvláštní pocit. O to divnější bude to, že ačkoli dva členi hostitelské rodiny mluví plynule česky a další dva minimálně docela rozumí, budeme mluvit německy. Inu, bude to minimálně zvláštní, ne li divné...
Začínám si uvědomovat, že se prázdniny neodvratně blíží a s jejich začátkem také dlouhé odloučení. Řetízek, který mám zas po dlouhé době na krku a čas od času ho žmoulám či si s ním hraju nějak jinak, mi to to připomíná každou minutu... Dvacet jedna dní od sebe. A předtím ještě asi devět. To je dohromady třicet. Stýská se mi už teď! Znamená to, že si posledních pár dní na konci školního roku musíme náležitě užít. Znamená to, že si s sebou všude budu brát spoustu fotek. Znamená to také, že kamkoli pojedu, budu mít s sebou dopisní papír a budu psát o sto sedm. Znamená to ale i to, že jestli rodiče nechtějí, abych je zruinovala, neměli by mi zařizovat rooming;D - to jim ale neřeknu;) Mimo jiné to nejspíš znamená to, že budu moci často psát jen mezi linky, protože internet všude asi nebude...
Až se téměř v půlce července vrátím od moře, doufám, že už mám téměř jistou brigádu. Asi šest dní budu pomáhat učit malé děti angličtinu. Nejen, že se na to těším a něco si vydělám, ale také jsem dokázala otci, že nejsem tak neschopná:) Najít si brigádu, když je vám šestnáct, nemáte vlivné přátele, nestudujete vysokou školu, nemáte maturitu a nemůžete jindy, než o letních prázdninách, je nadlidský úkol. Jedině snad po známosti... Myslela jsem si, že nakonec nic neseženu, ale známost se ozvala mailem, tak jsem to zkusila a čekám, jak to dopadne...
Jelikož se podařilo prokázat, že nám teče do stanu, doufám, že budu mít možnost přenosné obydlí zapůjčit. Jak jinak než opět přes známost, že? Nerada bych, abychom leželi napříč a do ešusu odchytávali kapičky... Se zimou nebude problém, máme spínací spacáky, takže se zahřejem;o) Už se těším, až spolu vypadnem pryč...toulat se:o)
Včera už jsem si myslela, že pojedeme sami, ale Miši s Damem to snad nějak urovnali. Znělo to nestravitelně. Alespoň pro mě. Takže jsem byla nadmíru překvapená, když jsem se dneska ráno doslechla, jak spolu snídají, a že je všechno OK. S největší pravděpodobností tedy budeme mít společníky, kteří nás budou v noci strašit (nebo mi je, to se ještě uvidí:o) ) a dokonce se nám nejspíš podaří strávit důležitý jednadvacátý srpen kdesi kousek od Malých Kyšic v jedné chatě u potoka...:o)
Nejsou to zas tak špatné vyhlídky, že? A jak se na sebe budeme těšit! Tedy já na toho, co je před N určitě...;o)
